Má "všední" neděle

Probouzím se do nového rána. A kupodivu ještě před zazvoněním budíku. Dokonce si vybavuji i některé momentky ze sna - konečně využitý čas spánku jinak, než čučením do tmy :o) Mám chvíli čas, než spustím nohy a žačnu normálně fungovat, a tak jen tak odpočívám, převaluji se v pelechu… juknu směrem k oknu – svítí sluníčko. Přistihnu se, že se jen tak pousmívám. Krásný to den.

Sotva to došpitnu, slyším, jaxe mamka a její přítel hádají quli nějaké banalitě :o( a tím pro mě krásné ráno skočilo. Cestou do koupelny má Jirka (od mamky přítel) blbé kecy a tak padne i blbá poznámka na mou osobu –snažím se to ignorovat.

Sestra, po ránu taky podrážděná, se mě ptá: „Kam fičíš?“ „Do kostela, jdeš se mnou?“ – ticho. Ne, že by mě to překvapilo, ale říkám si, kde je chyba? Míjíme se po chodbách, procházíme stejnými místnostmi, jíme u jednoho stolu, jsme rodina a přece jsme si tak vzdálení. Připadám si jako cizinec v jiné zemi, v zemi, kde neznám nikoho.

Vycházím z baráku dříve, páč atmosféra o5 houstne a co je horší než „tichá domácnost“… Je první neděle adventní, držím v ruce věnec a vítr mi vane pramínky vlasů do tváře. Potkávám dvojice i celé rodiny, které míří do kostela, támhle skupinka ministrantů, veselíc se. A já – SAMA.

Vejdu do kostela, a dýchne na mě ta pravá atmosféra „rodiny“ velké rodiny a společně slavíme Mši svatou… .. . „Pokoj Vám…“ to mě vždycky dostane. Mám chuť všechny známé i neznámé obejmout, jaxem plná pokoje, lásky, …chtěla bych to popřát i své rodině-nu, snad se dočkám již letos na Půlnoční…

A máme tu konec. Všichni odcházejí, na můj vkus až moc kvapem k vchodovým dveřím. Sedím v lavici. zavřu oči a slyším jen vzdálené hlasy, tlukot ženských podpatků mizící mezi rušnou ulicí plnou aut. Někdo zavřel dveře a já tu sedím sama. Jen sluneční svit se vkrádá barevnými vitrážemi dovnitř. Cítím vůni dohořených svící. Mmm.

Cítím Boží přítomnost, je tu se mnou. Nenacházím slova díku či touhu o prosby a vyslyšení, avšak mám toho tolik, tolik na srdci. Ale je tam zmatek. A tak jsou slova zbytečná. Klečím tam pokorná před Ním a s otevřeným srdcem k němu vzhlížím…

Nechce se mi z chrámu – nevím, co mě čeká doma… Loudavým krokem vejdu do hluku světa. Za chvíli vyjde i Otec a cestou domů, kdy sedím v jeho autě u spolujezdce, diskutujeme. Zná mě a mou rodinu, dodává mi odvahu a sílu do dalšího týdne. Zabouchnu dveře a mířím cestou k baráku.

Všichni jsou venku. Každému udělám křížek – tradičně. Někdo občas zamumlá „dík“. A jsem zas tady. Mezi „svými“. Jdu dovnitř. Skrze záclonu je pozoruji, jak ukládají poslední harampádí ze dvora a říkám si, jak to z dálky vypadá ideálně – všichni si navzájem pomáhají. Ale postavte se k nim blíže a řekněte mi, jak to na vás působí. Copaxem jediná, co se vedle nich cítím tak odcizeně?

V uších mi zaznívají slova z pátečního Senzamezu… „Nebojte se být extravagantní…“ ANO!!! Já jsem extravagantní a nebojím se plavat proti proudu i když je to mnohdy obtížné!!! VŽDYŤ NA TO NEJSEM SAMA!!! Amen