Na křídlech vážky

Paleta všedních dní probouzí se do nejistoty,

šedne.

Rosa na křídlech vážky

bledne

a mizí do nicoty.

Z naplavenin řas vychází chlad,

stoupá níž.

Otisk dětské dlaně v písku

hledá skrýš…

Však nenachází.

Na stropě vedle plísně

zabydlel se splín.

Tam, kde slunce nevychází,

marně hledám stín.

Ze zbytku duhy opíjím se pěnou z kaluží.

Kdo tvrdí, že motýlům černá nesluší?

Rozežírán zevnitř,

chci přispět kotoučem bílé barvy,

ať mé tělo vyplní lačné larvy.

Udusán kopyty z řad tak známých tvarů

A neklid na duši.

Na křídlech vážky být unášen tam,

kde není návratu.

A sám.

Chci přijít na chuť oblým tvarům,

těm v bílém plášti.

Z posledních sil pohlédnout na křídla ptačí,

která po obloze kráčí

a šeptaj:

„Buď …, a nebo nebe.“

A to mi stačí.

Však paleta dál šedne.

A naděje?

Ta hyne

s každým novým ránem.

A tak: „Děj se vůle Tvá.“

Amen.