PTÁM SE KOPRETIN

Kráčím rosou ranní, rukou dotýkajíc se stébel trav. Čekám, čekám na svítání, cestou dlouhou znav. Luna bledá sklání se k obzoru, jitřenka ranní ukazuje svou podobu. Mé srdce svěží, jak rosa na dlaních, zvesela dál kráčí. Dál a dál tam, kde bílá pláň značí, že se koná velký bál. Bál plný podob, plný očekávání, plný tužeb, plný vyznávání. Třpyt rosy, jako perly se jeví, v tom cosi tak jasně se zjeví. Má tvář znejistí, co to mohlo být. To mé myšlenky se ujistí, zda nemusí se dále krýt. A tak se ptám kopretin… Má ruka celá zmáčená se sklání k zemi, mysl má rozpolcená vnímá chlad a jak stýská se mi. A tak se ptám kopretin. Dny jsou dlouhé, srdce strádá, kde je tvář jeho, pro mě tak známá – ptám se kopretin. Kdy pohlédnu mu do očí, ve kterých se topím, kdy oči slzičkami štěstí zmočím a jeho hlavu do své dlaně uchopím… kdoví, jak to bude – ptám se kopretin, však okvětní lístky jsou sudé, takže z toho zbude – samé ne ne ne. A tak se ptám dál. Pár kopretin už schází, vítr vane vdál a k zemi je sklání. Kolik úplňků musím čekat, jeden-dva-tři-dvanáct? Kdy smutku nechat a přestat strádat? Ptám se kopretin. Však odpověď je stejná –ne-. Trhám další, jednu z mála, ta se mi zdála, že by mohla vědět, zda-li vůbec Casi žije. Chladno z rána, déšť se žene a já se ptám kopretin…