Zase prší

 

Skrz záclonu pozoruji,

jak kapky deště po skle stékají.

Svou touhu prohlubuji,

slzy na rtech tají.

Kdysi běžná věc

stává se vzácnou.

Jako klec,

ve které kytky vadnou.

Myslíš, že víš, jak se cítím?

Kde jsou ty časy?

Kde jsou ty chvíle?

Zas o kus mi porostly vlasy

a zbyly jen večery snivé.

Jejich chuť znám,

jsou hořké a oči z nich pálí.

On je teď sám.

K řevu mě to svádí.

Ale sama nezmůžu nic.

Ty neznáš pocit bezmoci,

když chceš pro něj víc a víc,

jak ve dne, tak i za noci.

Co Ty víš, jak se cítím?

Stojí tam

opuštěný,

ze svých ran

nevyléčený.

 

Vzdaluje se

a roste jen ve vlastním stínu.

Radují se

snad jen děti, co nevidí tu špínu.

Propůjčil mi křídla.

Letěli jsme spolu s větrem o závod.

Propůjčil mi křídla,

ke kterým nepotřebovala jsem návod.

Chybí mi ten pocit volnosti,

kdy nás nikdo nedohoní.

Chybí mi ten pocit radosti,

když kopyta v půdě duní.

Vítr, co čechral mi vlasy.

Déšť, co smáčel mě celou.

Sníh, co splétal mi řasy.

Slunce, co si hrálo na schovávanou.

Stále si myslíš, že víš, jak mi je?

Chvíle, kdy jsme byli sami

při úplňku v tmavém lese

a já hladila svými dlaněmi

trávu, co za bezvětří nepohne se.

Za ranního vánku

utíkali nekonečnou plání

a já ještě v polospánku

nasávala vzduch, co mrazem pálí.

Ty´s nepoznal ten pocit!

Tak proč říkáš, že víš, jak se cítím?

Melodie ticha,

co omámila mé smysly.

Ta Melodie ticha,

co chybí mojí mysli.

Občas ptačí píseň,

někdy světlušek bál,

zpěv lesa, co vyhání tíseň

a my šli dál…

…Objevovali jsme místa neprobádaná,

za každou zatáčkou místa neznámá.

Já tak volná, svobodná,

ničím nespoutaná…

Ty neznáš ten pocit, kdy zastaví se čas,

tak jak můžeš vědět, jak se cítím?

Neznáš mého srdce hlas!

Tak se nediv, proč teď brečím.

 

Pláčem se nic nevyřeší,

ale poskytuje dočasnou úlevu.

Setmělo se a už zase prší.

Co dodat mám, když sama nic nesvedu?

Co dělat mám?

Ptám se sama sebe.

Ztrácím ho a není to klam.

Chci zas okusit kus nebe.