na "KDYBY" se nehraje

NA KDYBY SE NEHRAJE…

 

Bylo by tomu jinak, kdybych tam tenkrát byla?

Jak bych mohla nečině přihlížet?

Já snila.

Snila a doufala v blaho Tvé a radost mou.

Jsem sobecká?

Tenkrát jsem si myslela, že není nic lepšího než Ty.

A najednou tu nejsi.

Ten večer, co jsem se to dověděla, můj život ztratil smysl.

A já žila ze dne na den.

Nevěřila jsem těm, co mi říkali: „…zase bude dobře.“

A hle, dnes se již směji.

Přesto je těžké zapomenout a smířit se s tím, že tam na mě nečekáš.

Brána se zavřela.

Vážně se má v tom nejlepším skončit?

A jak se to pozná?

Kdy jsme na vrcholu?

Copak se musí ta paralela neustále opakovat?

Nemůže být jednoduše jakási rovina – určitý standart?

Kdybych nepoznala Noeho, byla bych s Tebou a možná by se nic z toho nestalo.

Kdybys nebyl tak daleko, mohli jsme být spolu častěji.

Kdybych tenkrát byla o pár let starší, nebyla bych závislá na ostatních…

.

.

.

Jenže na „kdyby“ se nehraje…

 

A teď ke všemu ztrácím i Noeho.

Kdo dál?

Kdo přijde na řadu pak?